Problém

hyperaktivního měchýře
Syndrom hyperaktivního močového měchýře

Nepřítel, který mění úlevu v přítěž

Syndrom hyperaktivního močového měchýře

Přichází plíživě. Nejdříve vás nutí jen k pár krokům vprostřed noci, později vás popohání přes den. Postupně přidává na tempu a snižuje váš náskok, dokud vás nedostihne naplno. Od té chvíle je rychlejší než vy – udává každý váš krok.

Sám od sebe nikdy neodejde. Je nutné začít mu vzdorovat, dokud ještě není neporazitelným vládcem vašeho života.Namísto přehlížení nebo zatajování příznaků co nejdříve poznat a přiznat si příčinu:
syndrom hyperaktivního močového měchýře.

Poznejte nepřítele

Poznejte nepřítele

Cítit se rukojmím vlastního měchýře začnete nejspíše tehdy, kdy vás malá potřeba nutí vstávat několikrát za noc a nevyspalost se projevuje v práci nebo na chování k nejbližším.

Když z pocitu, že tekutiny vámi vlastně už jen protečou, pijete doslova po douškách a začínáte si tykat s dehydratacií.

Nebo dokonce až tehdy, kdy nestíháte být na záchodě včas – týká se vás nechtěný únik moči, ke kterému dochází ihned po pocitu potřeby: inkontinence.

To už jsou však pokročilé stupně trvale se zhoršujícího stavu, který je možné rozeznat a zastavit o dost dříve: Ve chvíli, kdy se vám náhle zachce močit tak silně, že to zvládnete odkládat jen pár minut.

Nezabíjí. Pohřbí vás doma zaživa

Hyperaktivní měchýř jsem tajil i před manželkou. Když jsem kvůli inkontinenci odmítal sex a přes den na ni byl podrážděný z dlouhodobého nedostatku spánku, začala se vyptávat. Nakonec jsem musel s pravdou ven. Naštěstí! Prý mě podezřívala, že mám jinou (i to časté odbíhání na toaletu chápala tak, že si tam chodím s někým psát SMSky) a začínala přemýšlet o rozvodu…

Tomáš, 51 let

Kdo nezažil OAB, neumí si to peklo představit. V noci jsem nemohla spát, celé dny jsem probrečela na záchodě, byla jsem úplně na dně. Když jsem začala přemýšlet o sebevraždě, nechala jsem si napsat antidepresiva a ty shodou okolností zabraly i tam dole. Jenže jsem přibrala šestnáct kilo, byla jsem věčně unavená a často se mi dělalo zle, takže jsem je musela zase vysadit.

Veronika, 43 let

Donedávna jsem ani nevěděla, že něco jako OAB existuje. Řekl mi to až psychoterapeut – byla jsem u něj právě kvůli únikům moči, měla jsem za to, že to mám psychicky. Tou dobou už jsem odbíhala fakt často, znala jsem všechny WC ve městě, z bytu jsem vycházela, jen když už to nešlo jinak… a hlavně se to dost rychle zhoršovalo. Vůbec si nedovedu představit, co by teď bylo, kdyby mi o OAB neřekl!

Bára, 38 let
Bojovat s ním má smysl

Bojovat s ním má smysl

Většina pacientů s hyperaktivním měchýřem netuší, v čem jejich problém spočívá. Ti starší si ho vysvětlují věkem, ti mladší se za něj stydí z podobného důvodu: „To už neudržím moč? V tolika letech?“

Není divu, že se nesvěří ani svému okolí, ani lékaři. Považují to za opotřebení organismu, které je těžké přiznat sobě, natož druhým. Nechají nemoc sílit a s každým dnem snižují své šance na uzdravení.

S vaší tělesnou kondicí přitom syndrom nesouvisí. Příčinou je porucha nervové soustavy, kvůli níž dochází k chybám v komunikaci mezi mozkem a močovým měchýřem – ztrácíte kontrolu nad orgánem, který je fyzicky zcela v pořádku.

Spojenců je spousta

Spojenců je spousta.
Mnoho z nich však zradí

Stále bohužel platí, že po diagnostikování hyperaktivního měchýře odejdete z většiny ordinací s receptem na prášky. Ty jsou nejčastější odpovědí lékařů i navzdory tomu, že takovou léčbu do dvou let dobrovolně vzdává 80 % pacientů; většina z nich kvůli vedlejším účinkům farmak, jiní kvůli jejich nízké účinnosti.

Principem farmakologické léčby je totiž kobercový nálet na nervové receptory v těle. Každý takový útok, jehož smyslem je znecitlivění močového měchýře chemickými látkami, přitom zasahuje i nevinné oběti: nervové receptory ovlivňující například činnost sliznic, zrak, tlak nebo motoriku. V biologickém principu jsou stejné, jako receptory v močovém měchýři, a tak často bývají otupeny chemií spolu s ním. Navíc takováto léčba zvyšuje riziko demence.

I proto se výzkum snažil přinést i jiné metody. Od „středověkého“ vpichování jehlové elektrody do postiženého nervu, které se často neobejde bez krvácení a někdy ani bez trvalého poškození nervu nebo tkáně, přes drahé implantáty a toxický botox vývoj konečně dospěl i k léčbě přirozenou a neinvazivní cestou bez bolesti či nevratných následků.